V sérii Můj příběh vám postupně poodhalím svoji cestu, svůj boj s duševním onemocněním. V první části se dozvíte, jak to vlastně celé začalo.
V životě každého člověka nastane moment, kdy se mu život sesype pod rukama jako domeček z karet. A tak musí zatnout zuby a zvednout se a ten domek vlastníma rukama zase postavit. Většinou to dokáže…a pak se sesype sám.
Bylo šest ráno. Usedala jsem do židle v kanceláři vedle archivu na konci chodby, daleko od účetního oddělení. Otevřela jsem první šanon faktur a začala odpočítávat nudné hodiny přepisování čísel do tabulek v excelu. Byla jsem za to ten den výjimečně vděčná, protože práce vyžadovala soustředění a dobře tak odváděla pozornost od toho, že mě odpoledne čeká návštěva tatínka v nemocnici, přednáška a večer psaní bakalářky. Kdy nakoupím a co budu celý den jíst, kromě sušenky, která se mi válela už týdny v kabelce, jsem netušila.
Čas plynul a podle mizejícího stínu od žaluzií jsem po pár hodinách odhadla, že je poledne. Během chvíle mi podezření potvrdil zástup kolegů, kteří se vyvalili na kuřpauzu a postávali před okny kanceláře. Prohrabala jsem se kabelkou v naději, že najdu k snědku něco, v čem ještě neroste samostatný ekosystém, ale bez úspěchu. Stejně nemám hlad, pomyslela jsem si. Vlastně je mi dneska dost divně. Rozhlédla jsem se po kanceláři, pohledem jsem zavadila o komín šanonů ke zpracování, který několikanásobně převyšoval ten zpracovaný. V hlavě jsem si promítla, co všechno mě vlastně v příštích dnech a týdnech čeká. Je toho hodně, ale nic co bych nezvládla. Nebo…
Z ničeho nic se mi zvedl žaludek. Tak prudce, že mě to dost vyděsilo. Naštěstí všichni zrovna obědvali nebo pokuřovali, takže cesta na toaletu byla průchozí. Doběhla jsem do místnosti jen taktak, rozrazila dveře kabinky, zvedla prkýnko – a nic. Najednou se mi udělalo zase dobře. Zvláštní, pomyslela jsem si, zakroutila hlavou, a pomalým krokem zamířila zpátky do kanceláře. Jenže hned jak jsem usedla, udělalo se mi okamžitě zle. Bylo mi ještě mnohem hůř než předtím, před očima mi začaly běhat tmavé šmouhy, silně se mi rozbušilo srdce, jako kdybych právě uběhla maraton. Zhruba hodinu jsem chodila zdravit mísu, otvírala jsem na sebe okno, pila vodu, ale můj stav byl vůči všem záchodům světa, čerstvým nikotinovým výparům i litrům studené vody naprosto imunní. Nakonec jsem zůstala ležet vyčerpaná uprostřed prázdné kanceláře obklopená šanony. A k mému podivu celá tahle děsivá situace sama odezněla.
Domů jsem dojela v čirém šoku a němém úžasu. Hlavou mi proudilo tisíc myšlenek za sekundu a vůbec jsem nebyla schopná udělat si v nich pořádek. CO TO SAKRA BYLO? byla nejčastější z nich, nutkavá a každým synonymem vyjádřená. Ten večer jsem, přirozeně, místo rešerše k bakalářce, strávila rešerší všech příznaků, symptomů, nemocí, neduhů, predispozic a poruch, jaké si jen člověk dokáže představit.
Je hrozně zajímavé dívat se na celou tu situaci ve zpětném zrcátku. To, že mě v příštích dnech, týdnech a měsících čekají další ataky a potíže, to jsem ten večer ještě netušila. Ale že se celý ten problém narodil v mojí hlavě, to jsem podvědomě věděla asi ještě dřív, než vznikl. Jen jsem si to nechtěla připustit.
V pokračování se dozvíte, jak jsem k diagnóze (ne)přišla.
S láskou,
Vaše T.
Komentáře