hraniční porucha osobnosti

Rozhovor o hraniční poruše osobnosti: Co to je a jak se s ní žije?

Hraniční porucha osobnosti. Co to vlastně je? Jak se projevuje a jak se dá zvládat? Odpovídá Katka, která má tuto poruchu diagnostikovanou.

Katka je moje dlouholetá a velmi dobrá kamarádka, která souhlasila, že se mnou udělá krátký rozhovor, skrze který vám společně přiblížíme život s hraniční poruchou osobnosti. Navenek se její “stavy” projevují jako silná nerozhodnost, nespokojenost a hluboký smutek. Pokud ji ale tak dobře neznáte, působí prostě jako úplně obyčejná, milá, introvertní slečna. Proto připomínám, že to, jak se navenek prezentujeme světu, je jen špička ledovce. Držme tedy Katce palce a já věřím, že se tu s ní na blogu nevidíme naposledy.

Jak bys hraniční poruchu osobnosti přiblížila těm, co to neznají? Co to vlastně je?

Hraniční porucha osobnosti (dále HPO) je – jak už z názvu vyplývá – porucha osobnosti. Není to nemoc. Je to ale něco, co ovlivňuje každodenní život, co ho umí dost zkomplikovat. Sama jsem se dopátrala, že u mě je způsobená pravděpodobně tím, že jsem se v dětství neměla moc o koho opřít a necítila jsem v rodině důvěru a oporu. Pro mě osobně je HPO neustálý boj se sebou, okolím a nacházení směru. Při diagnostice se pracuje s diagnostickými kritérii, které jsou prakticky přesné.

Která z těch kritérií ty osobně splňuješ?

Když mi byla HPO diagnostikována, tak jsem vlastně splňovala všechny. Teď můžu říct, že pár let se vyhýbám č. 5 – tj. “opakované suicidiální tendence, pokusy, hrozby nebo sebepoškozující jednání”. Jinak se stále vidím ve všech ostatních, i když si myslím, že se lepším.

Jak se HPO projevuje v běžném životě?

Je to hrozná spousta věcí, které vnímám, že vidím jinak. Například jsem neustále “na hraně” – nevidím nic uprostřed – buď určitou věc vidím sluníčkově, nebo naopak úplně beznadějně. Buď člověka miluju, nebo s ním nedokážu vydržet v jedné místnosti. Bojím se o to, že bych přišla o blízkost lidí, kteří jsou pro mě důležití – a to opravdu panicky. Takže mám např. neustále tendence se ujišťovat. Což vím, že je často pro ty druhé obtěžující, ale já bez ujištění ten vztah nedokážu zanalyzovat. Když jsem byla mladší, tak jsem také nemohla nikde najít své místo, což se mi teď s věkem a zkušenostmi lepší. Ale vím, že tehdy to pro mě bylo těžký a ovlivňovalo mi to hodně negativně život. Neumím si mnohdy racionálně věci vysvětlit sama. Když “to na mě padne“, potřebuji mít u sebe člověka, který mi řekne “možná to vidíš moc kriticky“, nebo mě podpoří. Ukáže mi nějakou vizi.

Jakým způsobem se s touhle poruchou pracuje? Jak vlastně vypadá terapie?

 Já se s poruchou léčím vlastně 5 let. Navštěvuji psychiatričku – beru léky a pak chodím i na psychoterapii. Na psychoterapii chodím jednou do týdne, často si připravuji, co chci řešit – co se aktuálně děje v mém životě, co nějak aktivně řeším. Vzhledem k tomu, že teď mám relativně nového terapeuta, tak zatím řešíme ty aktuální věci a snažíme se o to, abych si vybudovala nějakou životní základnu, o kterou se budu moct opřít. Terapie mi hlavně pomáhá v tom, že věci tam nevidím černo-bíle, že si tam s pomocí dokážu všechno jasně představit – s odstupem, tak jak to je. A pak to aplikovat. Práce s pacienty HPO je hodně časově náročná – na to jsem byla už mnohokrát upozorněná – že to bude trvat několik let velice intenzivní práce, než se naučím žít s tou poruchou tak, aby mi snad tolik nekomplikovala život.

Jak na to reaguje okolí? Může to někdo “zvenčí” vůbec pochopit?

Čím dál víc si uvědomuji, jak to se mnou není jednoduchý. Jak kolem sebe mnohokrát nesmyslně kopu, za nějaký čas mi dojde, že to vlastně byla hloupost a začnu se strašně litovat a prosit o odpuštění. A tohle málokdo pochopí. Na druhou stranu to lidi nevidí na první pohled a když nechci, tak to ani nemají možnost vidět. Takže z okolí to nejvíc asi vidí moje mamka, která to mnohdy nechápe, ale podporuje mě. Pak někteří blízcí kamarádi třeba vědí, co se se mnou děje, ale nerozebírám s nimi svoje pocity, protože se mi už párkrát stalo, že na mě jen nechápavě koukali. A pak jsou lidi, u kterých si dávám pozor, abych na sobě ze svých pocitů nedala nic znát, protože když mi řeknou “No jo, prosím tě, zase blbneš“, tak mám chuť se zahrabat hluboko pod zem a už nikdy nevylézt, jak strašně zbytečná a zahanbená si v tu chvíli připadám. A jestli to někdo může pochopit – asi něco jo, ale někdy mi přijde, že moje reakce nechápu ani já sama, natož aby je chápal někdo jiný.

Kdybys mohla něco vzkázat lidem, kteří ničím podobným netrpí, ani se s tím nikdy nesetkali, co by to bylo?

Snažte se naslouchat, buďte milí a přemýšlejte nad tím, co říkáte a děláte, jestli tím nemůžete ublížit. To je asi to nejdůležitější.


Katce tímto moc děkuji za rozhovor, odvahu a hlavně za to, že se nebojí mluvit o svých pocitech.

S láskou,

Vaše T.

Komentáře