Proč se chováme k duševně nemocným jinak než k “normálně” nemocným je složitá otázka a rozhodně nemá jednoduchou odpověď.
Nemusíme pro ni ale chodit moc daleko. Občas se stačí podívat do titulků v médiích, kde se sem tam dozvíme, jak bláznivý schizofrenik utekl z léčebny a ubodal manželku. Nebo do žebříčků oblíbených filmů, mezi něž se hrdě řadí i Přelet nad kukaččím hnízdem. Po filmařské stránce se sice jedná o mistrovské dílo, na druhou stranu ale zároveň zobrazuje spoustu neaktuálních a nepravdivých stereotypů o psychiatrické péči. Ty v nás jen podporují dlouhodobé, hluboce zakořeněné stigmatizující postoje vůči duševně nemocným a dotváří všeobecné povědomí.
Pokud jsou toto vaše jediné zdroje informací, pak si duševně nemocné osoby automaticky ztotožníte s Jackem Nicholsonem s otevřenou pusou, prázdným výrazem, šílenými pacienty a sestrami, bolestivými elektrošoky a problém je na světě.
Bohužel tento všeobecně sdílený pohled pak vezme většina lidí za svůj i ve chvíli, kdy na sobě zpozoruje první příznaky duševního onemocnění. A při představě, že odborná pomoc vypadá pořád stejně děsivě, ji odmítne vyhledat.
Jádro problému tedy tkví především v tom, že fyzické nemoci považujeme za normální a duševní nemoci nikoliv. Vlastně je spousta lidí nepovažuje vůbec za nemoc, ale myslí si, že se tímto způsobem jen slabí jedinci dovolávají pozornosti.
Proč by ale na úzkost mělo být nahlíženo jinak než na chřipku? Proč by na schizofrenii mělo být nahlíženo jinak než na srdeční arytmii? Ne nadarmo se depresi přezdívá rakovina duše. Když má někdo silnou rýmu, utečete nebo mu podáte kapesník? Když si někdo zraní nohu, přivoláte pomoc nebo uhnete pohledem?
Tolik k dnešnímu zamyšlení.
S láskou,
Vaše T.
Komentáře