“Čeho se na nás dopustili druzí, s tím už se nějak vyrovnáme. Horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami.” – François de La Rochefoucauld
Zásadním momentem v životě každého duševně nemocného člověka je proces uvědomění, že potíže, kterými si prochází, jsou psychické. To je samozřejmě samo o sobě velmi náročné, protože většina depresivních a úzkostných poruch propuká kolem 20. roku života. Mnohé z nich se navíc projevují tělesnými příznaky. Pokud se do této doby člověk s příznaky duševních onemocnění nesetká, málokdy ihned pochopí, co se s ním děje.
Že by mohl být původ potíží psychického rázu si mnohdy uvědomí až jako úplně poslední možnost. A nejčastěji až ve chvíli, kdy běhá po doktorech a rozličných vyšetřeních tak dlouho, až všechna existující vyšetření bez výsledku absolvuje, doktorům dojdou nápady a v lepším případě pošlou pacienta za psychiatrem.
Tímto momentem skončí většina příběhů léčby duševních onemocnění, jelikož se duševně nemocní bojí vyhledat odbornou pomoc. Častým důvodem je i to, že nevědí kde a jak hledat nebo toho v pokročilém stádiu nemoci již nejsou schopni. V tuto chvíli dochází velmi často k sebestigmatizaci – duševně nemocný člověk přijme za své negativní předsudky vůči duševně nemocným a začne skrze ně nahlížet i sám sebe. “Přece nejsem blázen, rozhodně nebudu brát prášky na hlavu…” je myšlenka, která mu pravděpodobně proběhne hlavou. Odmítne tedy nálepku “blázna” ze strachu z odsouzení a současně s tím často i svoji šanci na úspěšnou a rychlou léčbu.
Nálepku, kterou nám ostatní přisuzují, nemusíme přijmout. Odmítnutím léčby a oddalováním řešení našich problémů však ubližujeme pouze sami sobě. Čím dříve se postavíme svým strachům, tím menší výšky stihnout mezitím dorůst a tím lépe se nám s nimi bude bojovat. Nenechávejte tedy prosím jednu malou nálepku přerůst v betonovou zeď. Pokud vás psychické potíže trápí, odbornou pomoc vyhledejte co nejdříve.
S láskou,
Vaše T.
Komentáře