Čeho se lidé s duševním onemocněním vlastně nejvíc bojí? A jsou tyto obavy oprávněné?
1. Založení rodiny
Při představě, že na své potomky přenese depresivní, úzkostné stavy, nebo jimi vážně ovlivní duševní zdraví svého dítěte, se propadá do beznaděje nejeden duševně nemocný člověk. S touto obavou se nejčastěji setkávám u žen. Setkala jsem se bohužel i s názorem, že duševně nemocní lidé by děti mít neměli. Vzhledem k tomu, jak velká část naší populace duševním onemocněním trpí, asi bychom zabili šance na pokračování našeho národa, pokud bychom se tímto názorem řídili. Domnívám se naopak, že lidem, kteří jsou “zaléčeni”, může dát dítě nový smysl života. Navíc mohou být při jeho výchově mnohdy důslednější a opatrnější, než duševně zdraví lidé.
2. Že se nikdy nevyléčí
Klasický mýtus, který se však nezakládá na pravdě, ale na zkušenosti jedinců, kteří s duševním onemocněním svádí celoživotní boj. Samozřejmě diagnóza i příznaky nemoci mohou být trvalé, záleží ale v tomto případě velmi i na typu a původu nemoci. Rozhodně neplatí, že veškerá psychická onemocnění jsou nevyléčitelná. Co se týče depresí a úzkostí, sama jsem důkazem toho, že pokud se psychické potíže odhalí včas, dá se jich poměrně rychle a úspěšně zbavit. Ale o tom až někdy příště.
3. Že si nenajdou partnera
Obava, která do velké míry souvisí s obavou ze založení rodiny. Duševně nemocní se často bojí, že následkem izolace, do které kvůli nemoci upadají, nedostanou příležitost seznámit se s životním partnerem. Pokud ho mají, bojí se naopak toho, že ho ztratí, že s jejich “náladami” ztratí trpělivost. To se bohužel reálně děje a neexistuje na to žádný lektvar štěstí. Snad tedy z mé strany doplním jen povzbuzení, že trpěliví a chápaví partneři existují a někdy je najdete tam, kde byste to vůbec nečekali.
4. Závažnější diagnózy
Lidé, trpící, “lehčími” formami duševního onemocnění, jako je např. úzkost, lehká deprese, nespavost, apod. se často bojí, že se propadnou hlouběji a budou diagnostikováni např. s nějakou poruchou osobnosti nebo i závažným neurologickým onemocněním. Je pravda, že pokud se psychické potíže dlouhodobě ignorují a nedojde k včasnému vyhledání léčby, mohou se prohloubit, mohou se k nim přidat další diagnózy. Nicméně je třeba myslet na to, že původy duševního onemocnění jsou různé a mnohým se dá předejít. Například pomocí terapie a dodržování duševní hygieny.
5. Nepochopení/Odmítnutí
Asi nejčastější obavu jsem si nechala na konec. Snad nejvíce se duševně nemocní lidé bojí odmítnutí a nepochopení jejich nemoci ze strany blízkých přátel, rodiny, partnerů. A to jak ve chvíli, kdy si prochází prvními příznaky, tak ve chvíli, kdy jsou diagnostikováni, popř. nastoupí terapii, tak i ve chvíli, kdy se jejich stavy dlouhodobě nelepší. Myslím si ale, že při seznamování okolí s diagnózou určitě nejednoho překvapí, kolik lidí má s nějakou formou psychických obtíží buďto přímou nebo alespoň zprostředkovanou zkušenost. Zadruhé, nakonec lépe poznáte, kdo jsou ti praví přátelé a kdo vás má skutečně rád natolik, aby si s vámi ochotně prošel něčím takovým, jako je právě duševní onemocnění.
Výše zmíněné obavy vychází z rozhovorů s duševně nemocnými lidmi, které jsem realizovala v rámci diplomové práce, z vlastní zkušenosti s duševním onemocněním a z pozorování blízkého okolí. Nemám psychologické vzdělání, proto budu ráda za jakékoliv doplňující komentáře či postřehy.
S láskou,
Vaše T.
Komentáře